Cesta ke zlatu aneb jak k němu dojít

To, že máme šikovné důchodce ve Stříteži se ví už několik let. Každý z nás se odchodem do důchodu snaží ukrajovat dny bez nuceného vstávání do práce a můžeme si sami plánovat svoje aktivity. Někomu stačí jen občas zajít poklábosit mezi své vrstevníky, další se těší na oblíbené akce klubu jako jsou Pochování basy nebo vaječina. Jiní rádi studují encyklopedie, aby pak využili příležitost a porovnávali znalosti na všelijakých kvízech. Zcela výjimečnou partu tvoří senioři – sportovci. Někomu sport celý život v produktivním věku nic neříkal až do setkání s jedním fanatykem, který vnesl na pravidelných setkáních členů klubu některé pohybové disciplíny nevyžadující nějakou speciální přípravu. Najednou se objevil tzv. víceboj připravovaný krajskými radami seniorů téměř ve všech krajích ČR.

Oslovili mně v roce 2017, kdy bylo třeba jet do Plzně na Celostátní seniorské sportovní hry a chyběl jim jeden muž do sestavy. Vše má na svědomí v tom dobrém Miroslav Nogol a díky jemu jsem doslova propadl novému fenoménu. Z Plzně jsme sice přivezli neoblíbené 4.místo v soutěži družstev, nicméně v jednotlivcích cinkla medaile Miroslavu Foberovi v jedné z disciplín a já dokonce vyhrál celý mužský víceboj do 70 let. „Následky“ skvělého úspěchu nenechaly dlouho čekat a požádali mně o spolupráci v sekci sportu krajské rady seniorů, kde jim chyběl člověk. No, z původní zkušební doby na půl roku se vyvinula dlouholetá spolupráce.

První výborné výsledky přišly velice brzy, hned následující rok, a mně těšilo, že ve výběru reprezentantů kraje se mnou jezdili zástupci našeho klubu. Začaly se vozit umístění na stupních vítězů, o tom by mohli vyprávět například Libor Kubala, Adolf a Mária Žukovi a rovněž moje žena Katka. V tomto roce se do seznamu spolubojovníků na sportovním poli přiřadil Josef Čečotka.

Cesta za zlatem měla začátek v Českém Těšíně, kde jsme společně nastoupili do vlaku a mířili přes Ostravu do Prahy. Ve Svinově přistoupily další dvě členky výběru kraje Katka s Majkou a v Praze nás po návratu z dovolené v Turecku doplnili do počtu šesti, manželé Blahovi. Další trasa z Prahy do Karlových Varů pokračovala autobusem. Měla to být lepší varianta cestování než po železnici, ale nebylo tomu tak. Už na Florenci jsme nějak divně vnímali, proč autobus s cílovou stanicí Zadar-Split stojí na našem terminálu. Těsně před uvedeným časem odjezdu přišel starší řidič a ujal se své role. To jsme netušili, jak se mu vše ztíží. Po několika minutách trasy po Praze jsme měli zastávku na letišti Václava Havla, což je asi i v jízdním řádu. Jenže nikdo netušil, že se kolem letiště projedeme ještě jednou. Pan řidič nějak zapomněl, kde má zastávku a vrátil se zpátky do města, aby přibral zapomenuté cestující na Evropské třídě. Znova se tedy vydal do Ruzyně, někteří cestující pak vystoupili a nadšeně spěchali opožděně ke svému odletu letadlem. Po hodinové okružní jízdě se konečně autobus vydal správným směrem. Jaké bylo naše překvapení, když se z patra autobusu vydal k řidiči cizinec a zřejmě podle posunků vyžadoval cestu zpět na letiště. Měl bohužel smůlu, řidič jej vysadil na nejbližší benzínové pumpě cca 20 kilometrů za Prahou. To nás už předjel autobus startující o hodinu později, naštěstí jsme potom už neměli žádnou překážku, jen nám ujel nedělní spoj po příjezdu do Karlových Varů do místa ubytování. Hry se konaly v chaotickém duchu, nebylo vůbec snadné spojit základní požadavky: ubytování ve Varech, stravování v nějaké vesničce mimo město a samotné sportovní hry v nedalekém Sokolově. Pro nováčka v sestavě Pepu Čečotku určitě zážitek na celý život a stejně tak i pro mne, protože na minulých hrách se vždy vše soustředilo do jednoho místa a my měli i čas si prohlédnout město hostitelů. V Karlových Varech jsme viděli lázeňské město jen z autobusu.

Sportovní zápolení probíhalo ve sportovním areálu FK Baník Sokolov. Sešlo se nakonec 18 družstev a největší pozornost měl domácí výběr osobností Karlovarského kraje. Tým vedla hejtmanka Jana Mračková Vildumetzová a jednoznačným lídrem družstva byl známý žokej Josef Váňa. Při systému rozdělení týmů na různá sportoviště jsme se ale při sportování nepotkali. Až náhoda při našem odchodu na poslední stanoviště na velkém stadiónu nám nahrála a my se mohli aspoň nakrátko se slavným žokejem setkat, prohodit pár slov a vyfotit. Na mou otázku, jak se mu sportovalo, stačil jen stručně odpovědět: “Jsem dobitý více jako kůň po Velké pardubické. Není to žádná legrace a obdivuji vaše výkony.“ To ještě on a také ani my nemohli tušit, že se vyfotil s nejlepším družstvem na hrách. A k tomu už nyní. Po našich předvedených výkonech na všech sportovištím jsme si moc přáli konečně protrhnout smůlu a zbavit se nepopulárních umístění z minulých ročníků, těsně za nejlepší trojkou. Podvečerní setkání probíhalo v kulturním domu v Sokolově a napětí narůstalo, po večeři se šlo k vyhlášení. Vše měla na povel Lenka Desatová, předsedkyně Rady seniorů ČR. Nejprve se předávaly ocenění nejlepším jednotlivcům a klubům v dlouhodobé soutěži Pohybem pro zdraví a až pak nastala chvíle nejvíce očekávaná. Začínalo se od třetího místa a to putovalo do Plzně. Vždycky jsem je bral za největší favority, mají těch titulů za těch osm let nejvíce a čekal vyšší příčky. Pro mně nečekané druhé místo vyválčil výběr Olomouckého kraje. Čtyři z jejich týmu se také zúčastnili našich krajských her v Bohumíně. Zůstala už jen jediná tajenka, kdo bude vítězem. Jakmile zaznělo z úst předsedkyně: „Vítězem se stává Moravskoslezský kraj“, radost byla veliká. Konečně se povedlo zúročit naše úsilí, byť to bylo nejtěsnější vítězství v historii pořádání těchto her. To nás samozřejmě vůbec nezajímalo, jsme první a basta. Večer se proměnil ke společnému slavení, k tomu nám pěkně hrál jediný hudebník, ale při dnešní technice zvládal vše i bez kapely. Cesta zpátky již neměla podobné story jako do Varů a my překvapivě s minimálním zpozděním přijeli zpátky k nám do krásného malebného kraje a regionu. Pochopitelně náš úspěch jsme hned roztroubili našim známým a přátelům. Není nic pěknějšího pro kapitána než zvednout vítězný pohár nad hlavu a s chutí si zakřičet: „ Tak jsme první, no a co!“ Cesta družstva za zlatem, které to mělo do místa konání her nejdál ze všech, se povedla!

Pokud jste dočetli až sem, gratuluji za trpělivost, mějte se pohodově, KaMoš

Kliknutím na nadpis si dole prohlédnete fotky.